V aktuální sérii obrazů a skulptur se Veronika Drahotová zaměřuje na problém volby. Pojem volby je natolik abstraktní, že ho vnímáme v jisté neurčitosti. V jazyce jej přiblížit jen metaforicky. V praxi naopak volíme konkrétně. A pak, všechny volby se zapisují do našeho života. Nejsme pouze tím, čím jsme, ale jsme také možnostmi, které se před námi otevírají. Odbočky do míst, v nichž se mohl odehrávat náš život, necháváme navždy za sebou. V jiném ohledu je volba vystavena požadavku morálky. Kategorický imperativ velí jednat tak, aby se naše jednání mohlo stát obecným zákonem.
Ale co když je to jinak. Myslíme si, že volíme, zatímco pouze strojově procesujeme neosobní struktury. Co když je jednání aktéra determinované a subjekt je jen sumou všech neuvědomovaných příčin. Mnohé nasvědčuje tomu, že naše myšlení a výpovědi slepě a nevědomě následují nevědomá pravidla, podobně, jako se naše promluvy řídí gramatikou jazyka. Možná nás na jiné rovině řídí biologické instinkty a libida. Nejsme pány ve svém domě. Často volíme pod vlivem nevědomí. Sváří se v nás id, ego a superego. Neznáme konečné důvody své volby. Necháváme se unášet fantazmaty, tj. představami, které jsme si nevědomě osvojili.
Jak to tedy je? Co znamená volit? Volba je nezbytná a musí být provedena v naléhavosti situace. Volens nolens! Vyhýbání se volbě je sebezničující. Slavný Buridanův osel se nemohl rozhodnout, ze které kupky sena má jíst dříve, až nakonec pošel hlady. Je volba jen falešným zdáním volby? – I kdyby, stejně ji potřebujeme.
Drahotová se k problému volby přibližuje prostřednictvím vizuální tvorby. Obrazné vyjádření do jisté míry koreluje s pojmovou abstrakcí. Abstrahuje známé formy, vyvazuje je z žitého světa směrem k vlastní rovině výrazu. Pojmy se mnění v symboly a ty pak přecházejí do subtilnějších rovin vnímání. Předmětnost se odmlčuje. Vstupujeme do prostoru obrazu, avšak nikoli do jeho iluzivní hloubky, nýbrž do prostoru před obrazem. Barva nespočívá na ploše obrazu, ale v odrazu světla od povrchu; chvěje se ve vzduchu před ním. Užitý materiál flitrů dává obrazům třpytivé odlesky. V jejich důsledku se pohled přesouvá mírně zpět od plochy obrazu. Po té, co si oko přivykne jasu, se mu otevírá geometricko-abstraktní pole. Záhy se divák bezděčně ocitá před problémem vizuální volby a nerozhodnutelnosti plochy a hloubky. Kompozice je provokací na rovině prostorového vnímání. Abstraktní stroj produkuje vlastní mytologii, v níž se odehrává boj lidského a geometrického. Zdánlivě neutrální obecná skutečnost je lomena prostorem malby. Tak jako se světlo lomí na krystalu, tak se svět jako smíšená neviditelná substance lomí na své odstíny, odkazuje k jednotlivým částem spektra, k vlastním přízrakům (spectres). Výsledný dojem nasvědčuje, že dění nespočívá v předmětech, nýbrž se zhmotňuje ve vzduchu nad a mezi nimi. Abstraktní obraz paradoxně konkretizuje tuto intuici. Vyjadřuje neredukovatelný status subjektu, předmětnosti a problém pramene každé volby. SUGAR CHOICE – Volba nikdy nemůže být sladká. Třpytí se jako cukr, ale je to bič. S každým rozhodnutím o něco přicházíme… Nakonec je tu vždy možnost, že jsme tvůrci vlastního života a budeme ho považovat za šťastný. Volba je svoboda – Volba je nutnost – Volba je prokletí.
Michal Tošner